Seděla jsem na lavičce a nepřítomně hleděla na kolemjdoucí. Topila jsem se ve vlastních myšlenkách. Bylo jich hodně a já ztrácela pevnou zem pod nohama. Najednou se ozval hlas, který mě vytrhl a vrátil do reality. " Ahoj, já jsem Karolínka. Kdo jsi ty?" Na ten hlásek nezapomenu. A na její oči také ne.
Byly čokoládové. Mléčná čokoláda lemovaná pruhem nugátu a jako by v nich praskala elektřina nebo létaly světlušky, byly plné síly a neposedné energie a když se na vás dívala, jako by očima pohladila. "Jmenuju se Jana. Ty jsi tu sama?", zeptala jsem se, když jsem ji viděla sedět po svém boku. A ona začala roztomile žvatlat o tom, že je tu jen s tetou Ivanou, že maminka je v práci a tatínek je v nebi a asi tam má moc práce, protože se nemůže vrátit domů.
Pochopte, nebylo mi lehko. Každé dítě je nepopsaný list papíru. Já vím, cituji klasika, ale je to pravda. Kdybyste věděli, jak se na mě její oči dívaly, když vyprávěla. Ta jejich nevinnost a dětská naivita, o kterou dříve nebo později přijde. Bylo mi tolik líto. "Proč nechodíš do školky?"
"Nelíbí se mi tam, raději mám tetu Ivanu, jsme kamarádky." Ta věta sama o sobě bez těchto zvláštních okolností mohla znamenat tak málo, až mi to nahání husí kůži. Nyní pro mě byla příliš cenná. Byla odpovědí na to, proč dělám, co dělám. Protože můžu přispět k tomu, aby děti měly lepší dětství a plno příjemných vzpomínek. Být jejich" kamarádka", i když se nejmenuji Ivana a nejsem jejich tělesnou tetou. Můžu být přece jejich teta Jana a zároveň kamarádka, kterou budou potkávat i poté, až budou chodit do školy.
Jak to skončilo? V podstatě pro všechny šťastně. Já nalezla odpověď na svoji otázku, Karolínka našla novou kamarádku a já poznala i tetu Ivanu, která si pro Káju přišla z nedalekého obchodu. Nezapomenu.
