informuji o pokračování článků na soukromém blogu www.zdefaunovo.blog.cz
Pondělí...
Věděli jste, že podle lékařů je právě pondělí dnem, kdy nejčastěji vyjíždějí sanitky k infarktům? Ani se nedivím, jen váhám, jestli je mají víc zaměstnanci, nebo zaměstnavatelé. Tohle jsem v hlavě řešila skoro každé pondělí ráno, když jsem jela do školy. Ale to už je nějaký ten pátek. Teď hledám práci, posílám životopisy a většinou se zaseknu na pohovoru. Zatím nikdy jsem se nedostala dál, což mě docela dost frustruje. Stejně tak začátek tohoto týdne.
Minulý pátek mi zavolala paní ředitelka a domluvila si se mnou termín. V jednu ve stacionáři. V Chodově. Přiznávám, že tam to zmapované nemám, upřímně, asi bych se ztratila. Ale protože jsem chytrá holka, co umí dobře mrkat, přemluvila jsem Bohouše a ten mi půjčil navigaci. Možná tajně doufal, že všech šest družic selže, spadne šutr z nebe a všechny v okruhu 10 km zahubí a tedy i mě. Takže dobře, jeden problém vyřešen, už nehrozí, že bych se ztratila. A teď spojení. Jsem z Habartova. Koukám do jízdního řádu a začíná se mi rosit čelo. No, skvělý. Takže musím vyjet už v deset, abych tam byla v jedenáct, protože pak bych přijela pozdě. Umím si představit příjemněji strávený den. Ale nebudu si přece tak stěžovat. Jsem ráda, že se aspoň ozvali. Další problém, chtělo by to něco reprezentativního na sebe. Stojím před skříní a koukám, koukám a koukám, že nic nevidím a tak ji zavírám a říkám si, že paní ředitelka snad aspoň jednou v životě džíny viděla, takže z toho nebude pohoršená.
Je den D. Vyspala jsem se špatně, všechno mě bolí. Super, u zrcadla zkouším nacvičit ze zoufalství úsměv. Balím to, nejde mi to. Začínají mi vstávat vlasy, hřebenem je připlácávám k hlavě, ale nakonec to zkrotí gumičky. Čaj. Na jídlo nemám pomyšlení, takže si beru do kabelky dva malé banány a představuju si je rozmázlé na deskách, které asi budu muset vytáhnout. Zjišťuju, že začínám mít docela morbidní humor, ale aspoň něco. Ještě stíhám doběhnout do knihovny, kde mě přítel povzbuzuje, že to zvládnu a že mi bude držet palce. Trochu mě to uklidnilo, ale jen trochu. Vybíhám včas a stíhám autobus do Sokolova. Lidi na mě zírají, asi mám něco napsaného na čele, asi písměna M, O a R. Stíhám vlak, což je divné, protože mým stylem chůze by mi měl zákonitě ujet. Ale nestalo se tak a já si sedla do kupéčka.
Přisedla si ke mě maminka s holčičkou a jeden vysokej, svalnatej chlap v těsný bundě. Paní pustila písničky z mobilu. Byla to R´n ´B verze George Michaela, docela pohodová a na poslech příjemná, takže se mi ulevilo. V klidu jsem vystoupila z vlaku a konstatovala, že prší a asi jen tak pršet nepřestane. Naťukala jsem si adresu a vypla zvuk, aby mi Ilja nehlásil, že po 200 metrech mám odbočit do leva (jmenuje se Vladimír, ale já mu říkám Iljič Lenin). Došla jsem na konečnou asi po půl hodině. Je půl dvanácté a mám ještě dost času. Nehodlám nikde oxidovat, takže si u nedalekého památníku obětem sedám na (pochopitelně mokrou) lavičku a vytahuju knížku. Malý princ. Včera jsem ho načla, tak to dneska dokončím. Na konci jsem brečela jak děcko. Bylo mi opět nanic. Zjišťuju, že jsem si měla vzít raději něco jiného, ale s tím teď nic nenadělám. Je tak akorát čas, abych se zvedla a šla "do jámy lvové".
Dveře mi podržel malý chlapeček a zamračeně se na mě koukal, takže to s tím MOREM na čele je asi pravda. Stejně se snažím být příjemná, takže ani jemu dlouho ta ledová maska nevydržela. Jdu dál a vidím tu druhou slečnu, co si také pozvali. Je v kostýmku, lodičkách, vlasy má vyčesané do drdolu a celá září. Je mi ještě hůř. Sice tu práci moc chci, ale teď bych řekla něco jako Shikamaru: "To je ale dost otravné..." Šéfová byla příjemná, jen jsem ji trochu nechápala. Pozvala si nás a koukala do našich papírů, co jsme jí poslaly a tak se na nás podívala a řekla: "Chcete mi něco říct? Něco doplnit k tomu, co jste napsaly?" A ta slečna vedle mě se do toho pustila a povídala a povídala, až jsem čekala, kdy se jí začne kouřit od pusy. Pak nás provedla po místnostech a mohly jsme se ptát. Neměla jsem otázky. Ale ta slečna...
Dívaly jsme se na hodinku zpěvu a básniček. Byli všichni milí. Jeden kluk na mě pořád mával. Bylo to hezké. Pak se rozloučit v ředitelně. Ten kluk se osmělil a přišel si popovídat. Slečnu ignoroval, přišel za mnou. Šéfová ho krotila, řekla: " Jenom podej ruku, Péťo. Cizí lidi napoprvé neobjímáme." Škoda, teď bych potřebovala obejmout, je mi dost mizerně. Cestou ven se začínám bavit s tou slečnou, co stále jen září. Nechala jsem se odvést na nádraží a pak vlakem dojela do Sokolova.
V Sokolově jsem zašla s Jančou do Jacka. Sedly jsme si k našemu stolu. Mě jedno malé, jí horkou hrušku. Mě druhé malé, jí kofolu. Bylo hezké tu sedět jako za starých časů. To jsme se viděly třikrát, čtyřikrát do týdne. Poslouchaly jsme stejnou muziku, milovaly stejné filmy, nosily černou a děrované punčochy, na taškách odznáčky. Bylo hezké s ní chvíli posedět, i když je spousta věcí jinak. A bylo hezké se i seznámit s dalším člověkem. Bylo to fajn po tak praštěném dni. Pak se rozloučit, zajít zrušit stavebko a zpět na autobus. Když projížděl kolem autobus do Varů, všimla jsem si, že zase řídí ten hodný pan řidič, co jsem s ním jezdila každý den a.... ano, a zase mi zamával.
