Procházím knihovnou, v náručí stoh knih, který jsem vždy chtěla přečíst. Já vím, že čtení je na úpadku, ale proto se teď potichoučku směji a chtělo by se mi volat "Sláva", jen kdyby neplatilo pravidlo tichých hovorů a vypnutých mobilních telefonů.
Sedí ve křesle, nohama ne a ne dosáhnout na zem. Ta maličká slečna, která už rozezná písmena, polohlasem louská pohádku. Je netrpělivá, přeskakuje a oči se jí rozběhly po stránce jak splašení koníci. Je ve svém živlu, s knihou v klíně a cucá si palec nad trampotami Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Je plná očekávání a tak to má být. Protože kniha je výborným přítelem a dobrým rádcem. Tak ji nechte číst a nenapomínejte jí, že má být potichu.
