Vánoce mě nikdy nelákaly. Když se to slovo řekne, představím si kádě s kapry, fronty v supermarketech a plná parkoviště aut, rodiny trávící hodiny mezi regály vybíráním dárků pro nejbližší a otrávené prodavačky, protože směna se najednou zdá nekonečná. Je to o komerci a to je přesně to, co mě od Vánoc odrazuje. Ale po včerejšku je můj názor i jiný.   

 

Den začal jako každý jiný. Cesta přecpaným autobusem až ke škole a pobíhající lidé, kteří nestíhají první hodinu, jelikož se zapovídali. Já dorazila kupodivu včas a ve chvíli, kdy jsem vstoupila do třídy to přišlo. No jo, letos jsem tady naposledy. A byl to parádní pocit. K mým uším se nesl šum od hovoru  a smíchu spolužáků, dávali si dárky a přáli si krásné svátky. Chvilku po mě přišla Martina. Jak přicházela, usmívala se čím dál tím víc a objala mě. "Veselé Vánoce, Jani, a doufám, že si to taky užiješ," pronesla tak vesele, až to i mě přinutilo k podobnému tónu. "Taktéž, Marti." Usmála se na mě a pokračovala: "Co děláš po škole?" No coby, nic zvláštního v plánu nemám a tak jsem jen zadrmolila něco ve smyslu: "Asi se toulat po městě a hledat svoji múzu, protože nemám jasno v tom, na jaké téma budu psát článek." "A co tahle toulat se společně? Můžeme se projít po kolonádě, honit holuby na Masaryčce (to je mimo jiné jedna z nejfrekventovanějších ulic v centru města) nebo si prostě jen uděláme hezké odpoledne a někam zajdeme." A tak jsme se dohodly, že jí pomůžu s nakupováním posledních dárků. Sama jsem se divila, jak jednoduše jsem jí na to kývla, ale nemůžu ji přece nechat po městě běhat samotnou.

 

Po několika hodinách ve škole jsme si šly sednout do kavárny, kde jsme si na povzbuzenou daly čokoládu a kafe, smlsly jsme si na zákusku a prodebatovaly jsme prázdniny. V hovoru jsme pokračovaly i poté, co jsme toto útulné místo opustily a vyrazily směrem k novému obchodu, který mi chtěla ukázat. Otevřely jsme dveře a pomalu sestupovaly po schodech do místnosti o pár metrů níž. Světlo bylo příjemně tlumeno šátky, které jako stínítka bránily v ostrosti zářivek. Procházely jsme kolem dokola místností a rozhlížely se. Na zdech visely obrazy Budhů, pod schody tvořil dominantu pohodlný gauč a ratanové houpací křeslo, prodavačka nám nabídla čaj a my usedly na polštáře roztroušené na perském koberci. Byl dobrý, vanilkový. Oči nám těkaly po prostoru, toto bylo místo mezi čajovnou a ethnikem. Knihy o karmě v knihovně lákaly k prolistování a čaj úžasně voněl. Nespěchaly jsme, byly jsme samotné a také dvě mladé prodavačky si přisedly. Zde jsme nakoupily většinu potřebných věcí: dárek pro maminku i babičku. Nedalo se prostě odolat.

 

Čas neuvěřitelně rychle utíkal a nemilosrdně tlačil, bylo na čase jet domů. Prošly jsme se mezi stánky na trhu, dokoupily jsme zbívající dárky a pak mě doprovodila na nádraží. Na rozloučenou jsem ji objala a pak mě má múza opravdu políbila a to i navzdory faktu, že je o půl hlavy menší. Postavila se na špičky a dala mi pusu na tvář. Popřály jsem si hezké prázdniny a slíbily si, že si zavoláme. Za pár minut mě již autobus odvážel domů. Dál se večer odvíjel v duchu klidu a tiché spokojenosti za občasného prozpěvování Pramínku vlasů. Tuto písničku máme obě dvě moc rády. Vánoce mi najednou přišly bližší, osobnější, více lidské než bych kdy řekla. Názory se přece s časem mění. A tak kdo ví. Třeba někdy budu na nějaké Vánoce vzpomínat tak, jako na včerejší den.