Sama
Je něco kolem třetí hodiny ráno. Nevím to jistě, protože se mi ještě nepřizpůsobily oči na světlo z monitoru a tak mám všechno mírně rozmazané. Píšu po paměti, takže až ráno uvidím, jaké hrůzy jsem to dala dohromady a řeknu si to svoje obvyklé: „Si ze mě děláš humor, ne?“ Pak to začnu postupně mazat a budu myslet na to, že to nemá smysl, že bych Ti toho chtěla tolik říct, ale protože mám v plánu dodržet slib, který jsem Ti dala, nechám si to na jindy. Mám ale potřebu se trochu vypsat (aspoň o něčem trochu jiném), takže je docela dost možné, že pro změnu řeknu tvoje: „Ale proč né?“ a vykašlu se na delete a prostě to hodím na net. A kdo je proti, tak tomu vzkazuju: „Jako kdyby mě to zajímalo!“
Nemůžu spát, zase. Jakmile zavřu oči, vidím se jakoby v kině. Závěsy se odhrnují a plátno je vidět stále víc. Začíná to. Je to film o nás. Některé scény mám hluboko pod kůží, protože si je opakuji dost často, ale stejně mám pocit, že od nich nikdy úplně neodtrhnu oči. Cítím, jak se začínám usmívat, něco mě hřeje a celý obraz vidím v jiných barvách než tehdy. Pak se vrací zima. Postupuje od konečku prstů a všechno se mění. Vidím Tě, jak stojíš na nástupišti a já odjíždím s vědomím, že je to možná naposledy. Vidím všechno, co jsem milovala, jak mizí v dálce. Slibuju si, že nebudu brečet, že „jsem přece silná holka, kterou nic nerozhází“ a i kdybych začala, „můžu se zhroutit až v bezpečí ve svojí posteli a ne teď a tady.“ Pak otevřu oči a vidím, že jsem u sebe v posteli, takže nemusím řešit, jestli se někdo dívá nebo ne a i kdyby, tak se můžu otočit ke zdi a všichni budou mít po ptákách.
Jednou to ještě jde, ale když koukám během noci na stejný film počtvrté, tak začínám panikařit. Říkám si: „Byl to jen sen, konec je přece otevřený. Třeba se rozhodne jinak.“ V tom jiný hlas v mojí (duté) hlavě začne vřískat: „Ty Pakoslavo, co si to, sakra, namlouváš. Snad nečekáš, že by si to někdy mohl rozmyslet. Je pro tebe až moc dobrý a ty jsi na oplátku příjemná jako olověná koule na noze.“ „To je pravda, měla by ses na to začít psychicky připravovat, abys mu to co nejvíc usnadnila.“ „Jo, skvělý, jen se mi tu všichni hádejte. Fakt nemusíte svoje inteligentní plkožvásty hlásit hned do éteru!“ (tenhle hlas je utahaný z toho, co slyšel předešlou noc a celý den a chce se konečně v klidu vyspat.) Jelikož jsem to přeřvávání nemohla vydržet, sedím teď tady, popíjím horký mlíko a jestli to nezabere, dobrovolně se klepnu do hlavy paličkou na maso, protože je to fakt na palici. Cítím se sama. Ne tak, jak to bývalo během týdne, ani ne tak, jak to bylo před tím, než jsem potkala Tebe. Cítím v sobě dlouhou studenou čepel, ale patří mi to. Měla bych si zvykat.
Snažím se psát smysluplně a s nadhledem, abych zamaskovala, jak moc mizerně mi je. Někomu se to snad bude líbit.Vím o jedné divadelnici, které se líbí, jak píšu, takže by nebyl problém z tohoto nočního pokusu udělat kus divadelní. Hm, senzace. Tahle myšlenka mi teda fakt zvedla náladu. Začínám vážně uvažovat o klepnutí paličky do paličky. Měla bych se do toho pustit dřív, než kravál v hlavě nabere takovou intenzitu, že ho půjde slyšet i ven. To by mě pak praštil Bohouš a neprobrala bych se pěkně dlouho... Ikdyž...
